MOTTO...Všechny otázky již byly položeny, všechny odpovědi vysloveny. Smyslem lidských osudů je propojovat otázky a odpovědi. Každý jiné...
Jednotlivé příběhy z praxe jsou publikovány výhradně se souhlasem dotčených a po změně jména a jiných identifikačních údajů
Matka musí mateřské roli podřídit vše – střet dvou generací
Babička pětiletého Honzíka mě kontaktovala s žádostí o radu, jak napomoci dostat Honzíka do výhradní péče otce.
Mladí manželé se seznámili na studiích a již během školy manželka otěhotněla. Studium nechtěla přerušit, vzali se. Po narození Honzíka manželka studium nakonec na krátkou dobu přerušila. Rodiče matky nechápali, proč neukončí školu, tlačili na otce, aby jí to rozmluvil. Odmítli se podílet na hlídání Honzíka. S hlídáním Honzíka mamince zčásti vypomáhala kamarádka na MD. Otec dál studoval, podle svých možností si na starosti bral syna také. Otec i matka studium již ukončili, nyní, po pěti letech, probíhá rozvodové řízení. Oba chtějí Honzíka do výhradní péče. Babička si nepřeje, aby její dcera dostala Honzíka do péče, nezaslouží si to, když kvůli němu nechtěla přerušit školu.
V jednorázovém setkání s babičkou jsme řešili více rovin této situace:
Generační přesvědčení o tom, že „dobrá matka musí rodičovské roli obětovat vše“, pozici babičky v manželském konfliktu a nakonec i mé odmítnutí poskytnout doporučení k výhraní péči soudu.
Babičce jsem vysvětlil svůj postoj k jejímu očekávání. Můžeme společně řešit pouze to, co se týká jí samé( třeba to, že si myslí, že si její dcera za těchto okolností syna nezaslouží) Ostatní je věcí rozvádějících se manželů, ale ti se na mne neobrátili.
Syndrom prázdného hnízda
Paní Francová mě kontaktovala v době vyhrocené situace v manželství. V případě obou manželů se jedná o manželství první. Trvá 19 let, mají dvě děti 18, 15 let. Přibližně rok udržuje písemný kontakt s přítelem, v poslední době se i scházeli. Bez sex. vztahu. Klientka pociťuje emoční prázdnotu v manželství, paralelní vztah ji tuto prázdnotu vyplňuje. Manžel o něm ví. Klientka se nechce rozvádět, vztah s přítelem je ochotna víceméně ukončit, nechce se ale vzdát „toho hezkého, co v něm poznala“. Od našeho sezení očekává pomoc zorientovat se.
Mluvíme o zdrojích krize - po osmnáctiletém rodičovství syndrom prázdného hnízda, potřeba naučit se znovu být spolu, komunikační stereotypy.
S paní Francovou jsme se domluvili na společné návštěvě i s manželem. Paní Francová krizi manželství nevnímá jako fatální a destruktivní, myslí, že i manžel bude chtít pokračovat ve vztahu.
Druhé setkání, tentokrát s oběma manžely, umožnilo otevřít prostor pro hledání nových možností, manželé přijali krizi jako příležitost pro další růst vztahu.
Konfliktní vztahy matky s dcerou
Na sezení společně přícházejí maminka s dcerou. Iniciátorem setkání je dvacetiletá Martina.
Důvodem je vystupňované napětí mezi nimi.
Po rozvodu rodičů ve společné domácnosti žije ještě syn Pavel 18 let.
Martina chce vztahové problémy a matkou v každém případě řešit. Cítí se být zatížena tím, co nepatří mezi ní a mámu, ale spíš do vztahu mamy s tátou. Dosud, v podstatě po celý svůj život, měla tendence jejich vztah „řešit“, zachraňovat. Dcera se zdravě snaží odmítnou břemeno řešení vleklého manželského konfliktu. Neodmítá apriori matku jako takovou. Sama říká, že „můžu žít docela dobře bez tebe i bez táty, nejsem už malý dítě“. Chce si jít svou cestou. O matce říká, že nikoho nemá a touží po návratu otce zpět. Matka pochází z Ruska, 20 let žije v ČR. Nemá zde žádné rodinné příslušníky a v podstatě ani známé. Chování dcery nerozumí. Vadí ji, její drzost a odmítání Zamyká se do pokoje, nedodržuje domluvené termíny návratů. Vše vyvrcholilo odchodem dcery k prarodičům, kde se dosud zdržuje. (cca před měsícem). Martina by se chtěla vrátit domů, ale za současné situace nemůže. Matka ji sice otevřeně nezakazuje kontakt s otcem, ale když s ním mluví, vždy dostane výčitku typu
“ s tátou mluvíš po telefonu 10 minut, to mně bys tolik nevěnovala“. Kontakt s otcem je pro Martinu důležitý. Pavel se sporů neúčastní, jeho svět „se odehrává u počítače a na šachovnici“. Pracujeme s pomocí kamenů. Pro problém, který je přivedl, společně vybírají největší kámen, který je k dispozici. Docházíme k tomu, že značnou částí „obsahu“ kamene je vztahová problematika matky a otce. V závěru sezení nabízím Martině, že do našeho příštího setkání nechá kámen na starosti matce a bude se zabývat aktuálními věcmi /příprava ke zkouškám z anatomie atd. /. Martina příliš nedůvěřuje tomu, že matka ten „balvan“ nechá jen u sebe. Chtěla by od ní spíš podporu, než stálé peskování, nic není dobře.
Příští návštěvu domlouváme za 14 dní, maminka si půjčila kámen symbolizující to, co patří do vzahu mezi ní a otce a ne do vztahu k dceři. S matkou domlouváme ještě individuální sezení – téma rodinné kořeny v Rusku, rozvod, zázemí v ČR, oddělení generační problematikyDokonalý vztah, dokonalá shoda
Na konzultaci přicházejí manželé společně. Jako zakázku ke konzultaci uvádí pan Drobný žárlivost manželky. Ona souhlasí. Žijí spolu 6let, poslední rok a půl jim vztah narušuje „bezpředmětná žárlivost partnerky“ na všechny ženy, se kterými přijde partner do kontaktu. /obchod, restaurace, ulice…/. Vztah hodnotí pan Drobný jako „úžasný, ve všem se shodneme, máme na vše stejný názor“. Paní Drobná přikyvuje, souhlasí „ je to tak jak říká“ . Oba měli předchozí cca. pětileté vztahy, ona byla vdaná. Bezdětní. Intimně spolu delší dobu nežijí „ právě pro tu žárlivost.“ Klientka : ,,já vím, že je to nesmysl, ale mám to v hlavě.“ Pokouším se relativizovat ideální obraz vztahu/dokonalá shoda/. Také v tomto případě existoval v manželství téměř panický strach, že by došlo k jeho rozbití, kdyby se v terapii zpochybnil obraz manželsví, na který si oba zvykli. Oba partneři považovali jakýkoli náznak rozdílného názoru za důkaz nefunkčnosti vztahu. Tento obraz si přinesli ze své původní rodiny. Oba trápila nějaká psychosomatická symptomatologie. Paní Drobná se léčila pro vysoký krevní tlak bez zjevné příčiny, pan Drobný trpěl bolestmi hlavy.Sešli jsme se celkem čtyřikrát, manželé měli možnost účastnit se také semináře o komunikaci, kde byly přítomny i jiné páry. Bylo pro ně objevné zjistit, že je „normální“ se dohadovat s partnerem.Každá změna je vždy ohrožující, nové uspořádání ve vztahu křehké. Tendence vrátit se do známého světa je veliká
Já jsem v pořádku, léčit se musíš ty!
Kontaktoval mne muž 37let, kterého odkázal k terapii ošetřující psychiatr jeho manželky. Ta se potýká z opakovanými návaly deprese, ztráty smyslu života. Manželé mají dvě dcery
5 a 8 let. Manželka byla t.č. hospitalizována. Manžel nevidí moc důvodů pro setkání v rámci manželského poradenství, myslí si, že léčit se má především žena, on problémy nemá.
Ke konzultaci jsem ho nenutil, ale nabídl možnost podívat se na deprese manželky jako na záležitost páru. S ním to přece také něco dělá. Můžeme depresi i jeho nechuť k terapeutickému setkání pojmout jako způsoby, které zajišťují zachování stávající situace.
Nakonec jsme s manželem o jejich manželství mluvili. Popisoval, jak ho rozčiluje, když k němu jeho žena projevuje pasívní agresi. Když se začnou o něco dohadovat, tak místo aby řekla co chce, upadne do letargie, nemluví, nedělá vůbec nic.
Pokud jeden z páru odmítá na sezení docházet, nepovažuji to v žádném případě za neochotu, neschopnost ke spolupráci. Má k tomu dobré důvody. Otázkou pro mne je, jakým způsobem se na tom podílím třeba já sám, jak ho pozvat, aby takové sezení nebylo apriory ohrožující.
Manžel z úvodního příběhu měl výčitky z toho, že už má dost manželčiny deprese a neměl chuť v rámci nějaké terapie problém dále rozebírat. V okamžiku, kdy je deprese pojata jako záležitost obou( tzn. ona není ta nemocná a on není ten zdravý), je možné řešit to, co se „odehrává mezi řádky“.
Nevlastní děti mě neberou
Rodinnou terapii vyhledali rodiče 14 ti letého Petra a 10 ti leté Markéty. Oba sourozenci pocházejí z předchozího manželství matky, které trvalo 13 let. Po rozvodu si matka našla přítele a společně před rokem uzavřeli manželství. Nový partner matky žádné vlastní děti nemá. Rodiče označovali jako hlavní problém rapidní zhoršení Petra ve škole. Petr má určitě na lepší známky, ještě před dvěma roky měl skoro samé jedničky. Nyní mu hrozí i čtyřka.
Špatný prospěch může mít řadu důvodů. Nevlastní otec se mu snaží se školou pomoci, Petr to odmítá.
Z pohledu rodinné terapie se rodina nachází v poměrně velice náročné situaci. Je celkem přirozené, když obrovský emoční tlak, který nyní na všechny členy působí, hledá cestu kudy ven.
Očima dětí došlo rozvodem k ukončení existence jejich rodiny. Lze očekávat smutek a touhu vše vrátit. Onemocnění některého dítěte, špatný prospěch, výchovné potíže, to vše může být způsob, kterým děti nevědomky volají druhého rodiče zpět, volají po starém uspořádání.
Rodinná terapie se zaměřuje směrem k dětem na možnost prožít smutek a přijmout toto truchlení i maminkou dětí. Směrem k dospělým jde hlavně o uznání toho dobrého, co spolu zažili, než se rodina rozpadla. Děti potřebují vědět, že se z poloviny narodily i tomu tátovi, se kterým se maminka rozvedla a že ta polovina není jen špatná. ( to znamená, že i má polovina z táty není jen špatná…).
V nově uspořádaném rodinném systému tak vznikne místo pro nevlastního otce. Ten už není jen konkurencí tomu biologickému.
Pro nevlastní rodiče, zejména v prvních měsících až letech, platí: uznejte, že nejste vlastními rodiči, vlastního rodiče neschazujte, respektujte intimitu dětí, s přílišnými projevy lásky k partnerovi počkejte, až u toho děti nebudou( i polibky), hlavní výchovná úloha patří stále biologickému rodiči.
Po dvou setkáních – první proběhlo s dětmi, druhé už bez nich, se situace začala rychle zlepšovat. Polevil tlak v rodině z toho, že „to má být rychle zase v pořádku.“
